Téma národní hrdosti vyvolává často bouřlivé diskuze mezi těmi, kdo ji považují za kořen všeho zla na planetě a těmi, kdo ji považují za zdravou a přirozenou věc. Já patřím k té druhé skupině. V tomto článku se snažím vysvětlit, proč považuji národní hrdost za morální hodnotu a ne za něco, čemu bych se měl vysmát nebo se za to dokonce stydět.
Hrdost jako taková, je pozitivní vlastnost, která nám dává sílu a odhodlání k činu. Hrdost v sobě neseme od raného dětství a v trochu pozdějším dětství je nám také většinou vzata, a to podle mě vlastními rodiči. Jak? Každé dítě se rádo chlubí tím, co má. Každé dítě má nejlepší rodiče – nejsilnějšího tatínka a nejkrásnější maminku, a nebojí se to dát najevo, když o nich někdo něco ošklivého řekne. Přirozenost dítěti velí se svých rodičů zastat. Je na ně totiž hrdé a miluje je. Mladší bráška může být hrdý na to, že dostal stejné pirátské triko jako jeho starší brácha, ke kterému vzhlíží. Bude všude chodit a ukazovat ho s tím, že je taky pirát, jako brácha. Cítí hrdost, že je jako on, že k němu patří.
Jenomže když se dítě dostane s ostatními kamarády ve školce nebo ve škole do debaty, kdo má silnějšího tatínka, děti si začnou navzájem své rodiče urážet, a tak může často dojít k bitce. Rodiče pak dítěti řeknou, že tohle se nedělá, dítěti dají na zadek a potrestají ho. Už mu ale většinou nevysvětlí, co konkrétně se nedělá, a v rámci snahy odnaučit své dítě se prát mu vezmou i hrdost, protože dítě si jí spojí s trestem a v budoucnosti za hrdost trestá samo sebe a stydí se za ní. Je proto třeba mu říct, že být hrdý na své rodiče a bránit je před urážením ostatními je v pořádku. Není už ale v pořádku, snažit se ty své vyzdvihnout nad ostatní urážením a posmíváním. V takové chvíli by se dítě mělo dozvědět, že každé dítě má ty nejlepší rodiče.
Na stejném principu funguje národní hrdost a vlastenectví. Zkrátka přirozeně milujeme svůj domov a svůj národ – svojí širší rodinu. Nezajímá mě odborná definice národa. Pro mě jsou to lidé, se kterými sdílím svou vlast, kteří se hlásí ke stejné historii, kteří se cítí být ve své vlasti doma, a jsou ochotní pro svůj domov něco udělat, když na to přijde. Podobně jako s dítětem a jeho rodiči; pokud nám někdo začne naši vlast a náš národ hanět, přirozeně by v nás měla vyvstat touha je bránit. Tahle potřeba je naprosto v pořádku a vychází právě z pocitu národní hrdostí. Nutno však říct, že je to vlastnost u Čechů, Moravanů a Slezanů zakrnělá. Na vině je podle mě dlouhodobé ponižování, zprvu od ostatních, kteří kdy v historii měli potřebu naše území a náš národ ovládat a později díky nám samým, kteří jsme uvěřili, že jsme skutečně národem, který nemá být na co hrdý, který se má naopak za sebe stydět. Vždycky se vyskytnou hlasy, které křičí: „Tak ukaž jedinou věc, na kterou můžu být hrdý! Češi vždycky ustoupili, jsou to zbabělci, podívej se, jak jsou závistiví!“
Takoví lidé uvěřili, že si hrdost nezaslouží, že jsou takoví, jak o svém národu píší. Bez hrdosti v nich zůstává hořkost, frustrace a sebenenávist, kterou ventilují směrem k ostatním členům svého národa. Místo národí hrdosti mají národní sebenenávist.
Hodně lidí také říká, že nemají žádnou zásluhu, na kterou by mohli být hrdí. Že pro svou zemi neudělali nic, co by si hrdost zasloužilo a nemůžu být přece hrdý na něco, aniž bych se o to zasloužil. Jak jsem psal výše na příkladu dětí a rodičů, hrdost se neodvíjí od zásluh, ale od vědomí, že jsem rád tím, kým jsem. Že jsem se narodil těm nejlepším rodičům, že patřím k tomu nejlepšímu národu, že mám tu nejkrásnější zemi. Zároveň však vím, že každý člověk na světě to od přirozenosti cítí stejně. I on má nejlepší rodiče, nejlepší národ a nejkrásnější zemi. Máme se snad ale kvůli tomu všichni poprat, jako děti ve školce, aby se ukázalo, kdo je skutečně ten nejlepší? Neukázalo by se ale jen, kdo je největší rváč? Nebo kdo má nejvíc prořízlou pusu? Nakonec, neukázalo by se, kdo je největší pitomec?
Pravý vlastenec má v úctě ostatní národy, protože si je vědom lásky, kterou on cítí k tomu svému a ví, že všichni lidé to mají podobně. Pravý vlastenec tohle ví, respektuje to a s vlastenci jiných zemí si perfektně rozumí, protože k sobě mají vzájemnou úctu. Rádi si poslechnou, jak ten druhý s láskou svoji vlast chválí, rádi se poučí, na co že jsou ostatní národy hrdé, jakou mají historii. Nemají nejmenší potřebu svůj národ vyzdvihovat na úkor ostatních. Vlastenci nikdy válku nezačnou! Stačí jim láska a hrdost ke svému národu a úcta k ostatním.
Tohle pro mne znamená vlastenectví a národní hrdost. Proto jsou to morální hodnoty a ne zločin.
autor: Jindřich Chmelař